Tereza Málková: 0:20

Dneska to nebude začínat žádným vtipným úvodem, to je škoda. Ani […]. Tak se zeptám. A jo, tak já se tě zeptám. Ty jsi říkala posledně, že tě něco… ne, ještě jednou, už se nám to začíná trošku hroutit. My jsme se v minulém podcastu s Katkou — teda ještě jsem chtěla říct krásný dobrý den, abych na to nezapomněla — bavili o tom, jaký pacient tě překvapil, nebo co tě vlastně v ordinaci takhle jako překvapuje. Tak co tě naposled ještě překvapilo?

Kateřina Smíšková: Tak teďka mě nedávno hodně překvapilo, že mě vždycky překvapí, když někdo zapomene přijít. Pak si říkám: 0:52

jsi taky máma, máš taky děti, třeba by se ti to taky stalo, někam nepřijít na nějakou objednanou hodinu. Tak to mě vždycky překvapí a fakt jsem pak naštvaná.

Kateřina Smíšková: Potom mě překvapí — ale to už se mi teda stalo dvakrát za život, musím říct, tohle překvapení — že někdo nepřijde, zapomene, a já se jdu podívat do recepce, a tam přijde někdo úplně nový a říká: my jsme se chtěli k vám objednat. A já říkám: 1:11

tak pojďte dál, já mám úplně volno. Tak to potom překvapí i jeho, jako musím říct, i ten pacient je dost překvapený. A pak je překvapení i potěšení na obou stranách — já jsem ráda, že nemám hodinu jen tak […], a pacient je rád, že rovnou nemusí se objednávat a znova jezdit. Tak to se teď zrovna podařilo nedávno a potěšilo nás to oba. No, pak takové překvapení může být, že třeba ráno přijdu před sedmou uklízet koberce s jedním svým dítětem, a tak prostě připravím počítač jí, aby si mohla u toho poslouchat písničky.

Kateřina Smíšková: Jdu do ordinace, pak mám prvního pacienta, teď si říkám: 2:04

je v batohu ten počítač, to je blbé, nemám do čeho kouknout. No nic, tak se podívám do karty — je to blbé, nemám ty fotky a ty rentgeny, ale [málokdy] se to stává, no, tak se mi to stalo poprvé. Pak za chvíli jdu s tím dítětem do té tělocvičny a tam překvapení — tam je ten počítač. Tak i to může být překvapení.

Tereza Málková: 2:27

Ano, to se ti stává po ránu takhle, nebo už po pacientech?

Kateřina Smíšková: 2:31

Stalo se mi to jenom jednou.

Tereza Málková: 2:33

No. Tak abychom se teda ještě nějak oficiálně přivítali, tak my vás tady zase vítáme u našeho dalšího podcastu. Nezapomněli jsme na vás. Ano, nezapomněli jsme, dneska takové sklerotické okénko. Zase jsme tady s Katkou Smíškovou, a dneska opět, jako minule, nás můžete i vidět, protože máme krásné nové podcastové studio, takže se můžete i podívat, máte z toho nejenom audio, ale i vizuální zážitek. Katka má dneska takové krásné žluté tričko. Moc ti to sluší.

Kateřina Smíšková: 3:03

Mám úplně nové.

Tereza Málková: 3:04

Ano, já se dívám a nápis úplně nepřečtu, ale odkud máš tričko?

Kateřina Smíšková: 3:09

Tak tričko mám úplně nové a čisté. A dostala jsem ho v Rychlebských horách, na stezkách, na trailech. A děkuju za to Pavlovi, který vždycky všem brigádníkům, co jezdí pravidelně na brigády a kopeme tam, abychom si vyčistili hlavu v lese — a hrozně nás to tam baví s tou partou — tak nám potom za odměnu rozdá tričko. Takže my házíme lopatou, kopeme motykama, hráběma.

Tereza Málková: 3:36

Takže ty jezdíš jako místo na dovolenou, tak jezdíš prostě do Rychlebek kopat traily. Do lesa kopat traily. To je boží.

Kateřina Smíšková: 3:45

No.

Tereza Málková: 3:46

To je takový jako relax pro doktorský mozek, jo?

Kateřina Smíšková: 3:48

Jezdíme tam i s dětmi, všichni nás to baví, děti mají hrozně rády. Úplně doporučuju, jestli vůbec nemáte co dělat, nestavíte baráky a tak. Není to placená reklama, teda nedostaneme za to další trička — to byste museli na tu brigádu právě jet. Ale je to dobrý tip na nějakou venkovní aktivitu s dětma, já to doporučuji. Je to krásné místo, Rychlebské hory jsou hrozně pěkné, je to úplně zapomenutý kraj, který už teda není zapomenutý díky těm stezkám, ale pořád to tam má svoje kouzlo jednoduchého a prostého místa. Není to tam zohyzděné hotely a resorty, je to hrozně hezké, takové to ryzí místo, kde je čistá voda, jsou tam lomy na koupání, jsou tam krásně upravené ty stezky, je tam opravdu co dělat s dětma, i s nejmenšíma. Já v podstatě od té doby, co tam jezdíme, skoro nejezdím na kole, protože máme děti, a strašně se tam vždycky těším. Natrhám si tam byliny, zajdeme si na tu brigádu, tam se zničíme fyzicky, a pak si tam přečtu kus knížky, vyloupám oříšky a setkám se tam se všema možnýma kamarádama, a ty mám hrozně ráda tam.

Tereza Málková: 4:51

Takže pohyb jako lék, nejenom pro tělo, ale i pro duši.

Kateřina Smíšková: 4:56

Jo, a je to pro všechny. Jste na čerstvém vzduchu, je tam dost […], teče tam potok tou základnou, takže fakt doporučuju navštívit tu základnu, ten kemp, a zažít tu atmosféru — a je tam pohybu až až. Doporučuju.

Tereza Málková: 5:15

Tak my pojedeme s tebou někdy.

Kateřina Smíšková: 5:18

Tak jo.

Tereza Málková: 5:18

Já jsem teďka říkala to „pohyb jako lék". Neříkala jsem to omylem, protože je to vlastně název našeho dnešního podcastu, nebo tak, jak jsem nazvala tady ten podcast. Katka zase neví, o čem si budeme dneska povídat.

Kateřina Smíšková: 5:38

Dobrý, řekni.

Tereza Málková: Vybrala jsem vlastně tři takové, podle mě jakoby hodně časté teďka témata, které lidi řeší. Trošku si je rozebereme právě z té pozice, jestli je dobré spíš odpočívat, anebo spíš se hýbat. Vybrala jsem tři témata: Bechtěrevovu chorobu, patní ostruhu a artrózu. Protože si myslím, že hodně lidí právě, když má tohle onemocnění, tak si buď řekne: 5:40

no tak to vůbec nemá smysl s tím hýbat, protože nemůžu prostě, mám ztuhlá záda, nemůžu se hýbat, takže si jdu odpočinout. Jo, nebo někoho třeba bolí ramena, taky nemůže zvedat ruku, takže nebude cvičit. Ale ono je to asi trošku jinak, pojďme si to nějak rozebrat. Můžeme začít třeba tím Bechtěrevem.

Kateřina Smíšková: 6:19

Tak Bechtěrevova choroba je onemocnění autoimunitní a dost nevyzpytatelné. Všechno, co jsi vyjmenovala, je trochu v podstatě složité téma, protože se nedá jednoznačně odpovědět. U každého toho druhu onemocnění jde o nějakou chronickou chorobu, nějaký jev, který se vleče v čase, a třeba u toho Bechtěreva hrozně záleží, jak moc se promítne — nemusí to být hrozné, může mít úplně jemný průběh, a může to být fakt příšerné.

Tereza Málková: 6:47

Já jsem totiž nedávno — promiň, že ti do toho skáču — četla, že tahle nemoc vlastně postihuje docela i mladé lidi. Já jsem to jako člověk, nevím, měla vždycky spojené s tím, že je to až jako choroba na stáří, ale že se to může projevit už třeba kolem dvaceti až dvaceti pěti let.

Kateřina Smíšková: 7:07

Ono tím, že už dneska jsme jako dál v tom, co víme o těch diagnózách, tak u Bechtěreva vlastně si toho [lékaři] všimli dřív, až když byl pacient úplně ohnutý — protože přišel ohnutý a nebyl schopný se narovnat, tak se pátralo proč. Takže dneska se to zjistí dřív, protože se to dá zjistit z krve, dá se to zjistit z nějaké genetiky.

Tereza Málková: 7:30

Jak se to projevuje?

Kateřina Smíšková: 7:31

Projevuje se to bolestí zad. Může to mít různé projevy — může to jenom trochu bolet, může to být mírný zánět v SI kloubech, může to být mírný zánět v AO skloubení, prostě v krční páteři, a může to postihnout kompletně celou tu páteř.

Tereza Málková: 7:46

A ty obratle postupně srůstají?

Kateřina Smíšková: 7:48

Může to být pomalu progredující, ten postup je strašně pomalý, a v podstatě celý život se pacient nedožije toho, že by ho to nějak zkroutilo, zohnulo, ale prostě má takové blbé bolesti v oblasti SI kloubů a prostě kloubů páteře. Nebo má tu formu rychle progredující — v mládí začne, a prostě za deset let už je ta páteř ve špatném stavu, hodně srůstající, v podstatě kalcifikující, přemosťující osteofyty se tam udělají, a ten zánět, který vlastně autoimunitně probíhá v těch vazech a v těch kloubech, tak v podstatě způsobí srůst páteře. A záleží, v jaké pozici to sroste, tak takový člověk asi je. Že pokud se pacient nechá vlastně zakulatit a zase to řeší pozdě, až když už je zakulacený a trochu to srůstá, tak to v podstatě nejde narovnat. Samozřejmě pak je diskomfort mnohem větší, protože ten ohnutý trup na sebe váže potíže potom i na dolních a horních končetinách, takže z toho pak dál bolí v návaznosti ramena, kyčle, kolena. Takže je výhodou, když pacient ví, že má prostě Bechtěreva, že to onemocnění má geneticky potvrzené nebo imunitně potvrzené, tak začít prostě s cvičením, které vyrovnává do osového postavení — prostě udělat ten základ pro sebe. Žít v ose, starat se o to, aby se míň hrbil, pořídit si do práce dobrou židli, která má dlouhou opěrku, prostě starat se celkově o tu hygienu těla v maličkostech, jako je právě správná židle nebo pravidelné procházky, a netrápit se jako vrcholovýma věcma třeba.

Tereza Málková: 9:26

Ale to za předpokladu, že to zjistíš včas.

Kateřina Smíšková: 9:28

No, ale dneska se to celkem jako včas dá zjistit — pokud to má [člověk] v rodině, dá se jako u nějakého rodiče nebo prarodiče, tak se dá předpokládat, že ty obtíže z toho vlastně můžou plynout, a když to pacient řekne v anamnéze u doktora, tak si ty testy na to dají odebrat.

Tereza Málková: A když je to pacient, který to prostě třeba nějak neřeší, protože si nemyslí, že mu něco pomůže, a bere to tak, že: 9:46

dobře, tak bolí mě záda, ale už to tak jako je — tak dá se potom už, když je ta nemoc takhle rozjetá, dá se potom tím cvičením, konkrétně teď myslím jako naším cvičením, nějak ulevit, nebo je to úplně už zbytečné?

Kateřina Smíšková: 10:07

Záleží fakt, v jaké fázi a jak moc ohnuté to tělo je, jak moc srostlé to je. Pokud to srostlé není, je tam jenom zánět, který působí bolest, tak není problém to jemné cvičení dělat. Zrovna konkrétně to naše cvičení je prostě málo odporové cvičení, takže tam se doporučuje fakt jednokilová, max dvoukilová zátěž, necvičit se sportovním [nadšením], ale cvičit ty malé zátěže a udělat si prostě třeba deset opakování klasika od každého cviku, a rozhýbávat se spíš pomalu, ne švihem — prostě dělat plynulé, pomalé, s prodýcháním pohyby. Dá se v podstatě, kromě úplného ohnutí a srůstu, cvičit kdykoliv.

Tereza Málková: 10:54

A jak je to třeba u té artrózy? Jako, to cvičení ty klouby jako opotřebovává, nebo je naopak chráníš tím? Co je lepší?

Kateřina Smíšková: Záleží konkrétně proč a v kterém kloubu ta artróza je. Pokud máme artrózu číslo čtyři, neboli stupeň číslo čtyři, tak prostě skloňme hlavu a jdeme na ortopedii. Pokud jsou ty bolesti neúnosné a prostě musí pacient užívat dost analgetik na to, aby vydržel vůbec ten den, aby se vyspal, aby mohl něco ujít, tak to neodkládejte. To odkládání působí ještě větší bolest, a téměř všichni pacienti, kteří nakonec teda podstoupí ten operační výkon, tak si zpětně skoro všichni řeknou: 11:02

proč já na to nešel nebo nešla dřív, já jsem z toho měla strach, ale kdybych bývala, nebo býval, věděl, že mě to takhle uleví, tak na ten výkon půjdu mnohem dřív. Už kdysi.

Kateřina Smíšková: 11:46

Třeba před deseti lety. Pokud to fakt působí bolest a artróza, tak se tomu úplně nevyhýbejte. Sice čekací doby na operace kyčlí a kolen jsou prostě dlouhé, ale o to spíš se tomu nebraňte, protože než se dočkáte toho svého termínu, tak to prostě může trvat. A artróza kyčelního kloubu číslo čtyři a kolene číslo čtyři prostě není na co čekat — tam patří nový kloub, pokud je to možné. Ze zdravotních důvodů to nevždycky třeba může být možné u starších pacientů, kteří mají už nějaké polymorbidní stavy, tak třeba užívají spoustu léků na srdce a tak dál, takže ne vždycky je to možné operovat, ale pokud to možné je, tak tomu nebraňte.

Tereza Málková: 12:25

A dá se tomu nějak předcházet? Je tam možná nějaká prevence?

Kateřina Smíšková: 12:29

Pokud máte třeba příčinu té artrózy, nějaký úraz v minulosti, v mládí, tak se tomu úplně předcházet nedá, protože ten úraz prostě zdevastuje tkáně, zdevastuje z části ten kloub, a prostě ten kloub bude predisponovaný trpět na artrózu mnohem dřív než ten nepoškozený — takže do určité míry se tomu předcházet dá i nedá. Obecně kloubům nedělá dobře, když se tlačí do té chrupavky tlakem — to znamená, když budeme opotřebovávat třeba kloub v úplně neosovém postavení, typicky při vychýlené pánvi, nebo nějakém zkratu končetiny, nebo nějakém asymetrickém třeba dopadu při chůzi — nějaký mírný posun v oblasti kolenního a kyčelního kloubu — tak potom taky ta chrupavka víc nese toho pacienta, víc se na ni naráží v tom dopadu, tak ta je dřív opotřebovaná a tam nastává dřív ta artróza. Nebo kdy ještě nastává dřív artróza, je třeba rameno, které je visící, zavěšené na vazech — tak i tam dochází k dřívějšímu opotřebení. Řeknu vám takový příklad dvou extrémů, které jsou úplně protipóly. Představte si, že jste deadlifter, neboli zvedač těžkých vah, děláte mrtvé tahy jako disciplínu, tak budete zvedat prostě stovky kil, a budete zvedat pomocí kyčelního kloubu — v podstatě ta páka přechází hlavně přes kyčelní kloub při tom deadliftu. Takže deadlifteři jsou obecně sportovci, kteří nejvíc trpí na artrózu kyčelního kloubu — mají nejdřív z vrcholových sportovců opotřebovaný ten kyčelní kloub. A druhý protipól jsou ženy, které profesionálně provádí jógu. Takže profesionální trenérky jógy, které příliš dělají hypermobilitu kloubní v podstatě v oblasti kyčle, tak mají z vrcholového sportu užitou nejdřív tu artrózu kyčelního kloubu. Takže když vezmete, že to je vlastně pouze sport, který pracuje s vlastní vahou těla a dělá zvýšení pohyblivosti, oproti sportu, který působí obrovskými váhami přes páku do kyčelního kloubu, tak oba tyto sporty můžou předčasně způsobit opotřebení kyčelního kloubu a zničit chrupavku. Jeden proto, že se v podstatě uvolní příliš vazivo a svalová hmota v okolí toho kloubu, tudíž to, co nese ten kloub, je nestabilní, a ten kloub zapadá pak příliš zase při chůzi nebo při pohybu do té jamky, tudíž tím třením se prostě zničí ta chrupavka. A ten druhý prostě čistě tím tlakem, který je fakt velký. Takže oba extrémy jsou špatně a střední cesta je dobrá. Určitě platí, že [udržovat se] v osovém postavení a odlehčení si těch kloubů, stejně jako [odstranit] ty zkraty na předních stehnech ze židle — to znamená odstranit si svalové disbalance na stehenním svalu v oblasti kyčelního kloubu, zejména vpředu, posílit si hýždě vzadu, aby v podstatě byl ten balans mezi předkem a zadkem té kyčle, je naprosto zásadní. Takže myslet na to, no.

Tereza Málková: 15:28

Jako, platí prevence, ale záleží, proč tu artrózu máte.

Kateřina Smíšková: 15:32

Pokud děláte profisport, tak si to tím opotřebíte, a pokud máte úraz, asi taky dojdete k té artróze — jako když si třeba v mládí zničíte koleno prošlápnutím, třeba v noci potmě, do díry.

Kateřina Smíšková: Příklad: 15:45

špatně si šlápnu v noci, nečekaně šlápnu do díry nohou, prolomím si koleno dozadu, a určitě mě to poraní chrupavku.

Tereza Málková: 15:53

A pokud je v tom jako genetika — že třeba moje babička měla artrózu — tak jako si to já můžu ochránit tím, že budu prostě cvičit? Nebo se tam stejně jednou dostanu?

Kateřina Smíšková: 16:05

Myslím si, že dnešní možnosti užívání kolagenu třeba tomu pomůžou. Co doporučují s vitaminem C, tak asi i tyhle možnosti jsou dneska jiné. Takže ty máš šanci, že třeba v rámci prevence i výživovými doplňky si to v podstatě můžeš ošetřit a pohlídat, a vydržíš trochu déle. Jak dlouho, to ti nikdo nezaručí. A cvičením zase — osové postavení, nemusíš mít flekční postavení, nemusíš mít hypermobilitu kloubní, protože i ta hypermobilita, jak jsem zmínila u té jogínky, tak právě přispívá spíš k té artróze. Takže vlastně — nevíš, jestli měli tví předci hypermobilitu?

Tereza Málková: 16:46

Nevím. Myslím si, že ne.

Kateřina Smíšková: 16:48

Tak pak bych odlehčovala, potom bych protahovala, uvolňovala. Jo, ale taky vždycky záleží na vašem somatotypu, co vy máte. Já myslím, že ty jsi normotyp — jo, normo úplně, že nemáš hypermobilitu, nemáš ani spasticitu, že máš v podstatě vyvážené to tělo a stačí ti to vyrovnávání. Co nepřispívá určitě našim chrupavkám, je nadváha. Taky nevypadáš, že bys ji měla. Takže nadváha samozřejmě škodí taky.

Tereza Málková: 17:21

A to vlastně může mít i vliv třeba na tu třetí otázku, co jsem se chtěla zeptat, nebo ten okruh. A to je ta patní ostruha. Možná pojďme vysvětlit, kdo to nezná, co to vlastně je.

Kateřina Smíšková: 17:36

Taková špička ošklivá na patě ze spodu.

Tereza Málková: 17:38

No, ale co to způsobuje?

Kateřina Smíšková: 17:40

Způsobuje to v podstatě úpon svalu, který je ze spodu, a fascie, která je ze spodu na chodidle. A je to většinou u vrcholového sportu přetěžované, anebo u sportovců, kteří mají vysokou klenbu, patu hodně blízko k prstům. Můžou to být běžci, můžou to být hokejisti s nohou, která je hodně zašněrovaná do té boty, do brusle — bruslaři. Ale může se to vytvořit jen tak, že se tomu zachce. Je to velmi nepříjemná záležitost, protože je to strašně špatně ošetřitelné, ani rehabilitace si s tím vždycky neporadí. Musím říct, že to je hodně svízelná diagnóza, a že i když se použije většina přístrojové techniky v rehabilitaci, tak to ne vždycky zabere.

Tereza Málková: 18:26

Takže nějaká predispozice k tomu je jako vrcholový sport a uzavření té nohy někde pevně, prostě v bruslích. Ale když to má běžný člověk, který třeba moc necvičí, nedělá vrcholově sport?

Kateřina Smíšková: 18:40

Těžko říct, proč se to komu udělá. Já jsem to spíš viděla u běžců, atletů a těch lidí, co používají brusle, nebo zavřenou obuv, která je pevná. Takže ošetření je dobré protahovat achilovku, protahovat flexory prstů, ale u toho zase pozor, protože když to taháte moc, tak si ten úpon nadřete. Takže všechno se má dělat jemně a nesmí to vyvolávat bolest. Z našich strečinků na to patří vlastně stepper, patří na to vějíř a protažení těch prstů. Stepper i vějíř jsou krásné cviky, najdete je vlastně i v aplikaci Spiralista. Jsou to takové moc příjemné cviky na prsty, a když je cvičíte, tak zjistíte, jak máte strašně málo protažené svaly na nohách. No, a pak ještě jako zásadní, zase obecné pravidlo — ale to platí u všech našich cviků, patří to k naší metodě úplně na prvním místě — je osa. To znamená, ty sporty, které jsou v předklonu, tak v podstatě provokují nárůst té patní ostruhy. Pokud běháte hodně předkloněně, vadí to. Pokud běháte třeba pouze přes prsty a pata se vůbec nesklápí dolů k podlaze, máte hodně vysokou patu, taky to vadí, hodně to dráždí tu patní ostruhu.

Tereza Málková: 20:02

Protože to hodně napíná. Může za to třeba i typ té nohy?

Kateřina Smíšková: 20:05

Může za to vlastně vysoký nárt. Taky, ale může se to zase udělat úplně opačně, že ta noha úplně propadne v klenbě a hrozně se natáhne. Takže oba mechanismy, stejně jak jsem popisovala ten deadlifting a jógu, jsou možné. Když tu klenbu necháte zase úplně propadnout a rozjede se vám v podstatě to přednoží od té patní kosti, taky tam dojde k [natažení], a může to vyprovokovat kalcifikaci v té šlaše. Takže oba mechanismy jsou zase možné. Můžu vám říct jeden [příběh] — není fór, ale je to ze života.

Tereza Málková: 20:39

Řekni nám to, to je nejlepší, historka ze života.

Kateřina Smíšková: Měla jsem pacienta maratonce, běžce, který ke mně chodil, protože měl problém s meziobratlovou ploténkou. A ten měl i tu patní ostruhu. A já jsem mu tenkrát nebyla schopná pomoct s tou patní ostruhou. A on chodil zároveň, kromě cvičení kvůli ploténce k nám, chodil ještě na fyzio, na různé přístrojové techniky právě na tu ostruhu. Nic nepomáhalo, až jeden den přišel a říkal: 20:43

už je to dobré, já jsem to vyřešil, patní ostruhu mám úplně v pohodě, a já vám chci říct, jak jsem to vyřešil.

Tereza Málková: 21:14

Tak říkejte, […]. Všechny nás to zajímá. Já jsem byla hrozně napjatá.

Kateřina Smíšková: A pán říká: 21:18

no, naštval jsem se, a když jsem vylezl z fyzia a zase to nepomohlo, tak jsem si našel takový obrubník, a o ten obrubník jsem si tu ostruhu rozkopal.

Kateřina Smíšková: 21:29

Zul jsem si botu a normálně jsem si o to omlátil tu ostruhu, a ona se ulomila, mně se ulevilo.

Tereza Málková: 21:34

Aha, takže já zdravím tímto svou kamarádku Gabču. Ahoj, Gabčo. A kdybys chtěla vědět, co dělat s patní ostruhou, tak najdi si obrubník. Je to úplně ta nejzazší možnost, jo? Neříkám, že to máte dělat s patní ostruhou. Ale kdo má tohle martyrium, tak asi jako není špatné si to zkusit, tak jako pomačkat, potlačit, a možná i pobouchat. A to vážně pomohlo?

Kateřina Smíšková: 21:52

Fakt mu to pomohlo. A už se mu to znovu neudělalo. Příští rok, následující, a já jsem ho pak už zase dál nepotřebovala.

Tereza Málková: 21:59

Jako, je to trošku radikální řešení?

Kateřina Smíšková: 22:01

Je, a on byl hrozně naštvaný, protože ho to fakt trápilo a chtěl zase pokračovat v běhání a nemohl. A jak byl závislý na tom endorfinu, na tom běhání, na tom, jak to fungovalo s ním, tak mu to hrozně překáželo v životě. A prostě mu došla ta trpělivost, a zakročil radikálně, a fakt si ji okopal.

Tereza Málková: 22:18

Možná by si na to mohl někdo otevřít živnost.

Kateřina Smíšková: 22:21

Já to dělat nechci. Já tyhle přístupy nesnáším moc dobře. Já se vždycky bojím, že se to spíš nepovede.

Tereza Málková: 22:28

Ale vyřešil to dobře. To je moc dobré řešení. Tak, pohyb jako lék — tak vidíte, že ne vždycky pohyb a odpočívání je v pohodě, a obráceně. Musí se to asi všechno nakombinovat a jít tak nějak vystihnout.

Kateřina Smíšková: 22:42

Ale ve fyzioterapii je hodně často o tom zkusit, co pomůže, protože ne každá diagnóza je na první pohled jasná, kde má příčinu, a tu jenom takhle vyřešíme. My jako nejsme kouzelníci a ne vždy prostě umíme sáhnout přesně na to místo na první moment u každého pacienta při každé diagnóze. Takže je to o tom hledat, až najdu. Samozřejmě, když to hledání trvá podezřele dlouho, tak asi běžte i jinam. Ale dejte prostor i tomu fyzioterapeutovi, protože ne všechno se dá hned vymyslet, hned uvolnit, a některé procesy trvají dlouho. Otravní jsou právě tyhle ostruhy, otravné jsou různé ty golfové a tenisové lokty, které taky, ty epikondylitidy, prostě trvají dlouho, než se vyřeší. A chce to i najít příčinu, proč se to děje. Třeba i v tom sportu si fakt na chvíli dát pauzu, ale ten sport může být klidně [hraní na] konzoli. Takže i tam — to mě taky, jak ses ptala v jednom tématu, co mě překvapilo — tak dlouho jsme nemohli přijít na to, proč tohohle pacienta strašně bolí palec. Ale pacient byl dospělý. A mě opravdu nenapadlo, že do tří do rána hraje na konzoli. Ale pak jsme se bavili třeba za dva měsíce o koníčkách, a ten koníček mi do anamnézy neprozradil, asi se trochu styděl, nebo mu to nepřišlo jako důležité. A ten palec jsme vyřešili tím, že přestal hrát na konzoli, a úplně ho to přestalo bolet. Ale bolelo ho to až do lokte.

Tereza Málková: 24:11

Bacha na konzole. Ano, to jsou takové hezké záhady. No, kdy je na místě odpočívat? Když si teda bavíme o tom, že pohyb je lék, ale někdy prostě to nejde.

Kateřina Smíšková: 24:22

Ještě jsem si uvědomila, že jsem při těch artrózách zapomněla zmínit infekci a autoimunitu. Jsou totiž i artrózy, které jsou způsobené autoimunitním onemocněním, i v těch kyčlích, prostě v drobných kloubech — jsou pacienti s artritidami, s polyartritidami a tak dál. To znamená, tam se to ovlivňuje chemicky, samozřejmě nějakou léčbou, imunosupresivem a podobně, biologickou léčbou. Takže i na to nezapomenout, že to nemusí být jenom artróza, která se prostě stane opotřebením, ale může být podmíněná nějakým jiným onemocněním, které to způsobuje. A často bývá zase nějakým způsobem dědičná. A pak je jeden faktor, který velmi zhoršuje artrózu, a to je jakýkoliv druh zánětu infekčního původu — to znamená bakteriálně vzniklý. Prostě dlouhodobý chronický infekt může způsobit artrózu v podstatě taky na jakémkoliv kloubu. Takže i na to myslet, v případě, že víte, že vás ty klouby bolí při nějakém infektu, že prostě máte dlouhodobě něco v sobě, můžete být boreliózovaní — no, to bys mohla vyprávět.

Tereza Málková: 25:29

No, o tom bych mohla vyprávět. A já ji mám za sebou, hnusnou, odpornou, a ta mi fakt hodně vstoupila do života. Já jsem to vydržela, přežila jsem to, myslím si, že už hůř to nejde — že jako, když to vydržím já, vydrží to každý. Takže já jsem si taky musela dát stopku, a už ji nemám, je to dobré. Ale ještě, že jsem si ji dala. A dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, co mi je. A bylo to právě to, že mě bolely ty klouby.

Kateřina Smíšková: 26:25

Takže bacha na infekty — pokud máte v sobě zánět virového nebo bakteriálního původu, nebo nějakého jiného původu, jsou mykoplazmy, spirochety, ještě chlamydie — tak nesportujte, nezatěžujte se, nemusíte ani cvičit s lanem. Ono vám to stejně nepomůže a spíš to zhoršujete, a vlastně nevíte, proč se vám to furt vrací. Ono se to i po tom cvičení na chvíli zlepší. Ale je to jenom na chvilku, a nevyléčí vám to ten infekt — ten řešte jinde. Takže ono to tělo si prostě řekne, když potřebuje pauzu. Takže buďte na sebe hodní, myslete na to, ale zároveň nevzdávejte se pohybu, protože pohyb je, jak jsme říkaly na začátku, pohyb je lék.

Tereza Málková: 27:09

Já ti moc děkuju za dnešní téma, protože dnešní téma jsem vybrala schválně — trošku jsi mi otevřela obzory ohledně nějakých nemocí, takže já zdravím tímto své členy rodiny, které jsem si vybrala jako příklad těchto nemocí. A doufám, že i ostatním našim posluchačům, kteří třeba něco z toho aktuálně řeší, to třeba pomohlo, a dozvěděli se nějaké nové informace. Tak jo, tak se budu těšit příště.

Kateřina Smíšková: 27:43

Já taky, mějte se hezky. Nashledanou.