Tereza Málková: 0:30

A to bychom tam mohli ukázat. To už tam ukazujeme. A šipka ještě. Svícen. A kroužky — pozor, kroužky. To si zkuste doma, to je dobrý. Klubíčka. No, klubíčka se ti moc nepovedly. Klubíčka vypadají trošku jak Jako nepleť to. Šermíř. Jo, šermíře umím. A posuneme ještě. Tak krásný dobrý den. Jsme tady udělali takovou trošku rozcvičku — když už nemáme lana teď, tak aspoň takhle. Já vás vítám u našeho dnešního dalšího podcastu. Mým hostem je nikdo jiný než Katka Smíšková. Ahoj Katko.

Kateřina Smíšková: 1:13

Ahoj, dobrý den.

Tereza Málková: 1:14

A zase se vidíme, tak to je skvělý, že nás můžete vidět. Už od minulého podcastu vlastně máme takovou novinku, že máme tohle studio, takže nás můžete i vidět a sledovat nás u toho, jak se tady Katko, víš, o čem si budeme dneska povídat?

Kateřina Smíšková: 1:34

Nevím. Já se nechávám zase překvapit.

Tereza Málková: 1:37

Katka to vážně neví, protože já vždycky vymyslím nějaký témata dopředu a neříkej mi to, protože ten moment překvapení je vždycky nejlepší, že? Tak schválně, co to dneska bude. No, tobě za celou vlastně kariéru tvojí, tak ti prošlo pod rukama pacientů, ať už dospělých — jsi vlastně předtím pracovala i s dospělýma teďka se zaměřuješ na dětský pacienty. A mě by zajímalo nějaký příběh. Že bys nám řekla příběh, na který nikdy nezapomeneš. Tak pojďme. Pojďme dát třeba pacienta, který měl pro tebe jakoby největší U kterého proběhla jako největší proměna tím cvičením.

Kateřina Smíšková: 2:22

Dobře, tak to si vybavím hnedka. To je Anička. Tak je to Anička, malá holčička, která je stejně stará jako moje stejně jmenuje, tak se mi dobře pamatuje i jménu. Ale mám ji hrozně oblíbenou a její příběh byl takový, že její když byla malý miminko, tak si všimla, že má nějaký napjatý sval, a neustále u lékařů, kde chodili na nějaké preventivní prohlídky a na A v podstatě ten problém nebyl řešen ze stran lékařů, protože se to napjatý sval a pohoda. To se z toho vyroste. To se rozchodí. Ono se to tak někdy stane, takže vždycky těžko říct, to rozchodí a který to nerozchodí. Ale prostě zrovna u Aničky došlo nevyrostla, z toho to nerozchodila. A tak maminku nepřekvapilo, že nějakou další prohlídku, když jí bylo už dost roků — tak myslím, že čtyřech myslím letech — tak bylo jasné, že má skoliózu, že má Byla odeslána na ortopedii a v podstatě ta křivka již byla protože obě křivky už měly 40: jedna měla 42 stupňů, ta hrudní, a

Tereza Málková: 3:36

V pěti letech?

Kateřina Smíšková: 3:38

No, ve čtyřech a půl. Ve čtyřech a půl letech. Takže maminka prostě — ona to tušila, že se to tak jako stane. Nechci říkat podělá, ale ano. Tak byla prozíravá, tak si vyhledala v péči, systém našeho cvičení, přišli ke mně do ordinace. A já jsem si tak jako povzdechla nad tím snímkem — už je to teďka

Kateřina Smíšková: let vlastně — a říkám: 4:05

hm, to je blbý, to už je hodně stupňů.

Kateřina Smíšková: 4:10

No, tak zkusme prostě základní cviky, ale úplně jsem netušila, pomůže. Protože byla to jedna z nejmenších pacientek, kterou jsem v neměla jsem žádnou databázi nebo žádnou zkušenost s větším pacientů. Takže jsem fakt nevěděla, jestli zabere, nezabere, jakou Ale maminka byla úplně perfektní, tatínek taky, dokonce i péče — a prostě i její ségra se o ni starala, cvičila s ní, mamka vozil, protože řídil auto. A ta péče probíhala naprosto rychlým postupem k lepšímu. To znamená, ten vývoj byl úplně měsíce péče tím nějakýma základníma čtyřma cvikama ta holčička měla takže už nebyla indikována k operaci. Za dva měsíce. To bylo pro mě úplně obří překvapení. A tam jsem si uvědomila v že čím menší dítě v období prvního růstového výšvihu začne velikosti té křivky a je potřeba ho v podstatě fakt i hned přijmout úplně základní věci — a to tělo poskočí úplně samo. A teď už tu zkušenost mám, že takových dětí v péči od té doby už vlastně komplet u všech se to povedlo.

Tereza Málková: 5:32

Hraje tam velká role asi i to zapojení té rodiny, bych řekla.

Kateřina Smíšková: 5:36

Zapojení rodiny, ještě asi i čas na to něco dělat, protože to dítě A jakmile se zahltí školou, tak musím říct, že škola hrozně péči. Prostě jakmile dítě sedne do lavice, tak za prvé to, že sedí a zatížený gravitací, nemůže se hejbat, nemůže trénovat koordinaci Najednou zmizí veškerá ta denní aktivita, kde to dítě chodilo s mámou po zahradě, nebo někde hrálo ve školce hry venku s kámošema — hrozně ubyde a nastane ta blbá statická zátěž v období růstového A pokud to dítě s malou křivkou sedne do školy, tak je velká šance, Takže to předškolní období, pokud ta křivka je velká, se dá dost A teď té holčičce už je 12 roků, nebo bude, myslím, že bude A teďka cvičí pořád. Pořád cvičí, prostě úplně poctivá v tom Cvičí cviků málo, nemá jich moc, má jich třeba šest, takže nemá ani na těch základních cvicích prostě roste a ovlivňuje tu křivku Ten návyk si udělala předškolně, to znamená návyk ona má cvičení sice v pubertě, ale dobrý. A rodiče jsou poučený, a takto vedeme, že protože má období před prvním menzesem a vlastně bude výšvih a ty hormony v tom dělají vždycky jako rozladění i v té teďka se vidíme trochu častěji, než zase do téhle doby. Začátek bylo, že jsme se viděli často, třeba jednou za 14 dní, pak jsme to rozvolnili na jednou za čtvrt roku, pak jednou za půl, teď za tři čtvrtě. No a už teďka jsme zase nastavili častější návštěvy, opravdu úplně logicky kvůli hormonům zhoršení. A nějaký růstový vlastně výšvih. Růstový výšvih plus hormon — prostě vidle a zase zvýší buď to svalové napětí, anebo zvýší hypermobilitu. Tak se to v tom menstruačním cyklu v podstatě střídá, a než cyklus na nějaký pravidelný a rozumný hladiny těch hormonů, nedělá dobře. A proto ty křivky snadno progredujou. No a já doufám, že Anička nebude jedna z těch puberťaček, který se na

Tereza Málková: 7:57

No, na to jsem se právě chtěla zeptat: jakou máš jako zkušenost s přijde vlastně to období té puberty? A prostě většinou děti mají úplně nezajímá je nějaké cvičení, neřeší prostě, jestli mají nějakou skoliózu. Tak jako bývá to tak, že napřed vlastně cvičí od malička, pak přijde puberta.

Kateřina Smíšková: 8:19

Musím říct, že ta puberta, taková ta úplně blbá, trvá dva Jako ta nejhorší, kde ty děti nejmíň spolupracují. Samozřejmě s tím zkušenost mám, protože teď děti vedeme do

Kateřina Smíšková: A já to vidím jako: 8:29

na začátku dobrá spolupráce, rodič zvládá s

Kateřina Smíšková: 8:35

Potom právě přichází to období puberty, 12 až 15, až někdy je to patnáct, šestnáct, tak zhruba. Tak ta mezera, jako jak často to tak většinou se přiznává maminka, že za prvý cvičí za zavřenýma nechat opravovat, nechce se na sebe nechat koukat a nechce na sebe opravovat se. Takže tam je pak problém v tom, že to dítě samo se protože mu v tom brání svalové disbalance, a tudíž to cvičí tak

Tereza Málková: 9:09

A jestli vůbec, že?

Kateřina Smíšková: 9:11

Jako jo, ale většinou je to hodně rychlý, to cvičení. Místo čtvrthodiny to trvá pět minut, což je hodně podezřelý. Takže počet opakování tak nějak mizernej a těch devět cviků je spíš No tak asi takhle to přeložím v té pubertě. A kdo má ten návyk z toho mladšího věku, tak pak mnohem líp vydrží to druhém růstovém výšvihu a tady v té pubertě — protože to má jak V pubertě si prostě běžnej puberťák nepřestává čistit zuby. Prostě zuby si čistí, aby mu nevypadly. Když má ty návyky od toho kartáčkem, tak s tou gumou je to podobně. Když se s tím mrnětem sama začne prostě ve čtyřech a půl, pěti nějak jako líp přežijou. A ta trvanlivost toho cvičení — tam je pak Tady u té Aničky je skoro 12, nebo už možná 12, a je tam kolem 10 dvou, což je boží, a prostě drží. Korzet nosí minimálně, nosí ho začátku ho má pouze na noc, takže ten ji drží v noci, když spí, růst, ale ve škole ho nemá. Nemá ho na sezení, nemá ho vlastně Takže tamto cvičení to dokázalo zajistit. Neříkám, že tohle je absolutní mustr pro všechny pacienty, že on je výjimka, že ona se zlepšila hned od začátku vlastně bez Pak se korzet nasadil, hned se musel upravit na jiný, protože cvičení se to prostě hrozně rychle změnilo, ten tvar toho těla, Je to takový atyp, takže proto jsme se rozhodli postupovat takhle. Ale budou jiní pacienti, u kterých se rozhodnu prostě být tvrdší a denně. Prostě liší se to fakt pacient od pacienta. No, tak ta mě překvapila hned na začátku a nepřestávala mě každém snímku vždycky donese hezký stupně. A teď tam má deset a já si říkám, kam to dá dál, jo. Jestli to ještě půjde úplně do ….

Tereza Málková: 10:55

No a když to vezmeme teda obráceně. To byl příklad jako toho pacienta, krásnej, vzorovej, jako překvapil tě do plusu. A máš to i obráceně? Že máš třeba nějakého pacienta, u kterého prostě fakt jako půjde, že to ucvičíte, a prostě úplně to šlo do kytek.

Kateřina Smíšková: 11:14

Jo, mám. A když mám takového pacienta, tak mě to vždycky strašně Jsou to v podstatě holčičky častěji — ale i častěji ty holky Tak mám. Může za to třeba genetika a vlastně to, že třeba nevíme, jak vyvíjet, protože třeba rodiče nejsou známí. Tak tam mě pak vždycky jako raní, když to vlastně nevychází. Ale ukazuje se pak v období toho růstu, že třeba za to může

Tereza Málková: 11:44

Promiň, teď myslíš „rodiče nejsou známí" jako že to dítě je třeba

Kateřina Smíšková: 11:47

No, třeba je adoptované to dítě, to znamená, nezná se úplně jako Neví se, jak moc velkou křivku třeba mohl mít jeden z těch rodičů, předpokládat úplně do budoucna, jak to bude. Když víme z historie, že třeba maminka má škaredou skoliózu, je třeba fakt má 60, 70 stupňů, tak já vím, že musíme třeba použít jako bude intenzivnější — to znamená dvakrát denně cvičí, ne jednou. Nebo bude mít spíš míň cviků, ale bude mít třeba větší počet, aby No ale když nemáme jako ten předpoklad, tak já to kolikrát Už se mi to stalo, nevodhadnu to, protože nevím, od čeho se A prostě až když se to úplně kazí, tak jako vidím, jak mi to utíká křivka se prostě hrozně špatně ovlivňuje. A dělám ty zásahy jako do toho až vlastně posléze, co se to stane. Takže až když to dítě povyroste a já vidím, že hrudník jde do se hrozně přibližuje, tak teprve dáme prostě větší hloubku dechu. Ale byla to chyba to neudělat předtím, protože jsem to netušila. Když to u těch pacientů, kde to je nějaký předpokládaný, já vidím i tak si s tím dokážu líp poradit dopředu a dokážu něco z toho Ale tady u těch dětí mi to nejde a u těch mě to ještě o to víc Ty mají většinou hodně pečující ty svoje rodiče, a hrozně to před očima nedaří. Co mě ještě překvapilo?

Tereza Málková: Mně ještě napadá: 13:18

jaká je třeba tvoje největší životní lekce jako z

Kateřina Smíšková: 13:26

No, neslibovat. Kolikrát už se mi stalo, že jsem si myslela, že to snadno — nešlo to snadno. A já jsem si jako už na první hodině vyřkla půjde dobře, a nešlo to, právě se to pokazilo. Takže už neslibuju. A lekce taky je to, že se mnohem víc ptám těch rodičů, co ty děti dělají. A už dopředu jim říkám, že pokud pokud si přidají v rámci kroužku nějaký sport — tak ať mě to hlavně nezatajujou, ale ať mě řeknou: začala jsem chodit do posilovny Posilovna je celkem hřebík do toho. Tak tohle je poučení pro mě, jsem se třeba dřív neptala, tak dneska se ptám víc v anamnéze. A chci, aby mě ty děti dávaly větší zpětnou vazbu při tom cvičení. Řekli mě, že to fakt cítí. Vysvětlili mě to po svým. Asi tohle.

Tereza Málková: 14:24

Vrací se ti třeba pacienti? Teď myslím jako ne kvůli tomu, že by měli problém se zádama, ale spíš že to byly třeba tvoji dětský pacienti a pozdravit a ukázat se ti.

Kateřina Smíšková: 14:38

To ne, ale občas je potkám někde u vody. Často se potkáváme, protože tím, že hodně pacientů je z mýho myslím z města, no tak se občas venku potkáme a já si pamatuju o něm pozdravíme. Takže vždycky pozdravíš a: seď rovně, nehrab se. Pravda je, že s některýma jsem se v podstatě i skamarádila, ale občas No, ale zapomněla jsem, že to byli pacienti, protože už třeba jsou Jo, mám pár takových vlastně dětí, který už nejsou děti, už jim vidíme, tykáme si.

Tereza Málková: 15:15

No a máš třeba nějaký případ pacienta, kdy ses fakt jako spletla? Kdy prostě to vůbec jako nefungovalo?

Kateřina Smíšková: 15:29

Asi ne. Nespletla, ale spíš se ta situace tak nějak jako během té Třeba právě dítě, který dělalo nějaký sport, přestalo ho dělat, potom mě prostě zapomnělo říct, že to vystřídalo za jiný vrcholový Mě nenapadlo se znovu zeptat — až když se to zase rapidně se zeptala, co se děje novýho. A to dítě mě řeklo: no, já dělám sport již rok. Tak ano, to mě tak jako vykolejí, překvapí, a to se Nevím, jestli je to tím, že se málo ptám, nebo že mě to zapomenou prostě nedochází, ani ty rodiče jako neprozradí, nenapadne je to Ježíš, teď se mi vybavilo, kdy jsem se spletla.

Tereza Málková: 16:19

No tak říkej.

Kateřina Smíšková: 16:20

Jednou jsem byla hrozně unavená a spletla jsem stranu. Přiznávám se. A pak jsem to musela zatelefonovat s tím pacientem, že stranu, kterou se mi učila, že to všechno musí udělat na tu A byla jsem fakt unavená, byla jsem nemocná, nebylo mi dobře a byla mimo. A to jsem si uvědomila prostě potom, když jsem šla z

Kateřina Smíšková: Říkám: 16:39

to není možný. Já jsem to udělala obráceně — a už jsem volala.

Tereza Málková: 16:42

Ale vidíte, jak je Katka jako precizní, jak nad tím přemýšlí, i když Ale to seš dobrá, že sis to uvědomila, že jsi zavolala.

Kateřina Smíšková: 16:50

No, já doufám, že se mi to nestalo víckrát a neuvědomila jsem si to. To je jako snad ne. Ale tohle si vybavuju, že se mi stalo.

Tereza Málková: 16:57

Ale tak ty si píšeš ke každému pacientovi jako kartu, že jo? A zkoušíš je někdy třeba, když si zapomeneš zapsat, tak je zkoušíš, že

Tereza Málková: zeptáš: 17:06

no tak pamatujete si, na kterou stranu jsme to cvičili?

Tereza Málková: 17:10

Protože třeba sama si to nepamatuješ.

Kateřina Smíšková: 17:14

Já si to píšu. Tohle si píšu, protože to je to nejdůležitější. Co si někdy nezapíšu, jsou cviky, protože ty cviky třeba už jenom uberu — naopak, než abych přidávala, tak jim třeba cvik ubírám. Tak to si třeba někdy nezapíšu znova ještě jednou, ten seznam těch lajdá. Ale tohle si asi pamatuju …. Ale zase tady spoléhám na to, že cviky zná a já s ním vždycky v té hodině všechny procházím. Takže potom jako to dítě loví z paměti a říká: tak první cvičím šermíře, třetí cvičím nějaký úkrok. A říkám: no a co pak? No, pak dlouhý ticho. Nebo říkám: a pak máš tu nohu na tom svícen. Tak vidím, že třeba ty necvičí tak často. A jde o to, že když si to vybaví rychle po sobě, tak je to úplně jasná denně. Že to má totálně pod kůží a nezaváhá. Pokud musím hodně připomínat, který je cvik a kterým směrem, má nějakou poruchu plánování nebo provedení pohybu, nemá paměť diskoordinaci — anebo prostě na to kašle, doma necvičí. A to je puberta. To musím říct, že je typický: do puberty to dítě vysypalo z rukávu všechny cviky. Najednou je dítěti 14 a já nedokážu vzpomenout na pátý cvik — a já vím, že úplně to není ono. Že necvičí denně.

Tereza Málková: 18:39

Jak motivuješ tady ty děcka? Myslím teďka ty puberťáky. Protože namotivovat jako malé dítě je docela snadný. Oni mají rádi úkoly, takže mají prostě nějakej cvik, ten splní, jsou maminka spokojená, ty jsi spokojená. Ale potom, jak se to pak překlopí jak je motivovat?

Kateřina Smíšková: 18:59

Já jim dávám v podstatě rady, které mě pomohly. A největší rada pro mě bylo pustit k tomu písničku. Za mě hudba funguje perfektně a odtrpět to na tři písničky jde Odtrpět to bez písniček a koukat na to, jak tikají hodiny, je prostě Takže mě v životě nejvíc pomohla k pravidelnému cvičení hudba.

Kateřina Smíšková: Druhá rada je pro rodiče: 19:21

cvičte s vaším dítětem ve dvojici, prostě

Kateřina Smíšková: 19:26

Protože to dítě samo je otrávený. Když cvičíte děti dvě, je to úplně nemá třeba sourozence, který zrovna nemusí cvičit, tak jeden z navyknout taky a tu rutinu udělat s tím dětskem společně. Děti opakují to, co vidí u rodičů. A jako fakt se to cvičí jinak, neprudí, ale když prostě to taky dělá, když se zapojí. Protože ten puberťák nemá rád, když ho dospělej poučuje pořád o tom, hlavně když mu říká furt, co dělá blbě.

Tereza Málková: 19:57

A ono vlastně je to fajn, že když cvičí oba jako spolu, tak se to potom role, že aj ten puberťák pak může toho rodiče opravovat. Často to dítě už ví mnohem líp ty cviky, takže radí rodičovi.

Kateřina Smíšková: 20:09

A někdy to děláme tak, že učím třeba dítě, nebo rodiče nejdřív nějaký dítěti. Potom řeknu dítěti: a teďka ty to pojď opravit mamce. Ona to taky neudělá. Ona potřebuje taky podržet a pomoct. A když si to udělají ve dvojici prostě pro sebe, znají potom tu jasný, oba to pochopí a fakt to jde úplně jinak. Jako je pravda, že v pubertě je to těžký, já to chápu, mám taky A je to tak, že musíte s tím dětskem tu věc jít udělat spolu. A taky mít nějaký předchozí vztah. Takže neřešit to, až když mít ten vztah dobrý prostě předtím. To se dobře radí, ale ne

Tereza Málková: 20:54

Na co cvičíš — nějakou hudbu? … mě zaujalo.

Kateřina Smíšková: 20:59

Tak já mám nejradši funky music, protože je to veselý a má to tempo. Mám to ráda. Pak mám hodně ráda kubánskou hudbu, neboli salsu, latinskoamerickou. Tak to vlastně i tvůj taťka cvičil, že jo, tady na My jsme mu to se ségrou taky dohazovali. Pak mám ráda flamenco, ale to mám ráda jako pro sebe, protože když skupince, je to těžký už, je to hodně rychlý — ale já to flamenco ráda Musím říct, že funky music, když si zadáte, tak ta má různý Takže tu mám ráda, je neutrální, většinou nějak jako nesvádí soustředit na to cvičení. Tak třeba ta mě přijde fakt jako dobrá. Ale já prostě se ptám těch dětí, co chtějí pustit u toho cvičení. A když mě řeknou, že to je country písnička, tak jim samozřejmě Ráda, vůbec s tím nemám problém. A já mám jako obecně ráda hudbu, mě vždycky potěší. Takže cokoliv chtějí ty děti, si pustíme a cvičej. Na to.

Tereza Málková: 22:02

Uděláme ti nějaký playlist. Může to být agresivní rap? Je mi to úplně jedno. Jo, to by mě zajímalo, no. Schválně — jestli cvičíte na hudbu, tak nám dejte vědět, jestli si tomu, nebo hip-hop, nebo na co vlastně cvičíte. Mě by to zajímalo.

Kateřina Smíšková: 22:17

Teď třeba z loňskýho roku často byl dotaz, jestli můžu pustit hip-hop. Něco takového to bylo. To bylo jako hodně časté. Tak jsme si pouštěli. A musím říct, že to má rytmus, prostě dobře se Taky jsem to poslouchala, když jsem byla děcko, tak mě to bavilo. Takže cokoliv — pusťte si to tak, aby vám to dělalo dobře, děti, jo?

Tereza Málková: 22:39

Tak jo, tak to je super rada. Tak děkuju za dnešní rozhovor. No a vy určitě, jestli teďka jdete po poslechu podcastu našeho cvičit, pusťte nějakou super hudbu, a ať se vám hezky cvičí.

Kateřina Smíšková: 22:53

Tak mějte se hezky. Na shledanou.